pondělí 18. června 2012

POMLUVY zvládáme s nadhledem


POMLUVY

V komunikaci budeme těžko hledat účinnější a záludnější techniku znevážení člověka. Přitom jde o zrcadlo, které si nastavuje sám útočník. Jak získat sílu a nadhled před nepravdivými a útočnými fámami, které se kolem šíří? Jak v sobě najít odvahu se pomluvě jasně postavit? Zkusme to…

Jak pomluva vzniká
- díky nedokonalé paměti; náš mozek ve snaze zapamatovat si maximum podnětů, které registruje, část informací, které vyhodnotí jako nedůležité, odsune; díky tomu může dojít k neúmyslnému zkreslení podstaty informace.
- díky snaze autora pomluvy získat nefér způsobem převahu, náskok, pozornost
- díky dlouhému řetězu mezi autorem sdělení a konečným příjemcem; informace se po cestě často ohladí, ztratí přesné obrysy a často přijde úplně nová informace (slovní fotbal)

Pomluva je jeden z nejčastějších způsobů znevážení člověka. Jejím základním rysem je, že pracuje jen s představou. Většinou není založena na skutečnostech, nebo jen na části, která je vytržena z kontextu. Člověk, který vypustí pomluvu, vytvoří hypotézu, konstrukci, která pro něj má společenský přínos. Síla pomluvy se opírá o lidskou potřebu vše kolem nás stále hodnotit. Proto je vytvoření a šíření takovýchto fám tak jednoduché.

Terčem pomluvy se může stát téměř kdokoliv. Častěji je ale útokem pomluvy postižen introvert, který o sobě vše neříká. Stává se častým cílem pomluv ostatních, kteří jsou zvědaví a tak si vytváří domněnky založené na útržcích informací a lecos si přikrášlí. Výrazný extrovert naopak „provokuje“ svou otevřeností a snahou být vidět, což je vnímáno negativně a zakládá řetěz pomlouvačných konstrukcí.

Při vzniku domněnky většinou nejde o pomlouvaného, ale o toho, kdo pomluvu odstartoval. Ten si totiž pomocí pomluvy snaží zvýšit postavení ve skupině (snižuje hodnotu pomlouvaného pod svou úroveň), snaží se snáze začlenit a stát se zajímavým, řeší tím svou závist/žárlivost a absenci vlastní sebedůvěry. Proto v případě vzniku pomluv zkusme zjistit, kdo je vypustil. Ten má většinou problém uvnitř sebe a navenek se přetvařuje.

Často sami nejsme tvůrci pomluv, ani jejich obětmi, ale jsme součástí řetězu takto zkreslených a nepravdivých informací. Tímto našim zatříděním se stáváme účastníky/spoluviníky problému, který pomluva může napáchat. Zkusme se nenechat strhnout kolektivním hladem po zaručených informacích a pikantních detailech. Položme si otázku, jestli šíření těchto informací někomu pomůže, a hlavně: Jestli šíření těchto informací neublíží dotyčnému člověku.

Pokud jsme účastni pomlouvání někoho, nebojme se na to upozornit. Pojmenujme jasně šíření takových nepravdivých a zavádějících informací společně a poukažme na možný dopad, který toto nefér chování může mít. Pokud není možné aktivně šíření pomluv zastavit, alespoň se ho neúčastněme. Dost lidí toto chování dokáže motivovat a pole spoluhráčů manipulátora prořídne.

Uvědomme si, že člověk, který v naší společnosti pomlouvá někoho dalšího, nebude mít problém pomluvit nás, až ve společnosti nebudeme. Dřív nebo později se takový člověk sám ze společnosti vyloučí, protože autorství pomluv opakovaně nezatají. Díky tomu ho okolí odstřihne od důvěrných informací. Proto si takovíto lidé často vytváří nové a nové okruhy známých. Lidé tohoto typu často nemívají mnoho opravdových kamarádů. Jak už bylo psáno, problém je v nich, proto změnou prostředí problém nezmizí.

Dopad vyřčeného slova má obrovskou sílu.

Když máme pocit, že jsme se stali terčem pomluvy, když za našimi zády kolují fámy, máme dvě možnosti.

Zaprvé pomluvu přejít a neřešit ji. To je způsob reálný pouze v případě neškodné pomluvy, která máte pocit že Vás neohrožuje. Reagujete s nadhledem a humorem.

V okamžiku, kdy ale pomluva není příjemná a pasivní přístup by ji naopak rozdmýchal, nebo v případě že je natolik nepříjemná, že ji nemůžete nechat být – potom se autorovi postavte přímo a co nejdřív s jasnou otázkou. Neignorujte takový útok. Zaduste ho hned v zárodku a nenechte ji rozhořet. Když budeme pomluvu vyvracet zdlouhavě, dlouho a nejasně, dáváme ji svou energii, kterou ji udržujeme při životě.

Pomluvy mají obrovskou moc, protože v nás vyvolávají silně negativní emoce bezmoci, ztráty důstojnosti, ponížení, vydání ostatním všanc. Pomluvy vytváří nepřátelství.
 

MOŽNÉ CÍLE POMLUV:

Stmelení skupiny

Například při poradě v zaměstnání chce dotyčný prosadit svůj agresivní způsob řešení. Proto vytvoří imaginárního konkurenta (společného nepřítele), který v případě pasivního postupu v konkurenční společnosti naprosto nefungoval. Tím podpoří své postoje. (Obrana: chtějme důkaz a otázkami konkretizujme, jestli je přirovnání reálné).

Zapadnutí do skupiny, zvýšení svého postavení

Při večerním posezení s přáteli se všichni nelichotivě baví o někom, kdo není přítomný. Autor pomluvy vymyslí, nebo si jen přikrášlí, zkušenost s pomlouvaným člověkem, kdy ho morálně převýšil. Tím se snaží posílit svou pozici ve skupině. (Obrana: pomocí otázek chtějme znát detaily; když odhalíme nejasnosti, diplomaticky na ně upozorněme).

Vytvoření argumentů pro vyloučení člověka

V případě, že se ve společnosti vybírá dodavatel na nějaké zboží a autor pomluvy má svůj typ, snaží se ostatní uchazeče očerňovat. To může řešit vymyšlenými argumenty, nebo kriterii, která pro tento výběr nejsou podstatná. (Obrana: chtějme důkaz tvrzení, trvejme na důkladném a jasném porovnání, odmítněme nepodstatné námitky)

Ospravedlnění svých činů, umlčení svých výčitek

Když se dítě vrátí ze školy s poznámkou, na svou obhajobu si vymyslí, že poznámek, a horších, ten den dostala ještě spousta žáků. Nebo říká, že ho kamarádi navedli a on to chudák odnesl. (Obrana: nepřipustit srovnávání problému s problémy jiných, oddělit a vyřešit jen ten jeho)

Posílení sebedůvěry

Lidský mozek, po dostatečně dlouhém přesvědčování, uvěří své pravdě. Toho využívá další způsob tvorby pomluv. Tento typ pomluv si vytváří třeba žáci, kdy mají pocit, že si na ně „zasedl“ učitel. Začne si vytvářet pomocné „berličky“ – vysvětlení, proč s ním nemůže vyjít. Z toho vyplývá vznik zkresleného obrazu vyučujícího, který může být přenesen na rodiče a spolužáky. Přitom za vším je nereálný pohled na své jednání. (Obrana: pomocí otázek chtějme znát detaily, případně chování k ostatní spolužákům)


Nejúčinnější způsoby obrany proti pomluvám

-        Pomluvy zarazit metodicky, s chladnou hlavou. Ne impulsivně a hněvivě. To bude mít většinou opačný účinek.
-        Zlehčit narážky, nebo je vyhnat do absurdna.
-        Promluvit si s autorem pomluv (když si jsme jistí, že to je on) přímo a jasně. Sdělit mu vaše pocity. Většinou je mu to trapné. Krajní možnost je toto realizovat za přítomnosti svědků, kteří jsou nestranní, féroví.
-        Jako poslední možnost je vše probrat se šéfem, protože by vše mohlo vyústit v šikanu.
-        Posilovat a zvyšovat své sebevědomí
-        Odpustit pomlouvající osobě

Základem zvládání pomluv je uvědomnění si toho, že nemusíme akceptovat hodnocení někoho jiného. Důležité pro nás je, jak se cítíme my sami. Sami sobě jsme nejpřísnějším kritikem. Měli bychom se přijnout i s chybami, které děláme všichni. Nepouštějme si pomluvy k tělu.

D.H.

pondělí 11. června 2012

Závislost v manipulaci


ZÁVISLOST V MANIPULACI
Myslíte si, že se vám nemůže stát, že byste se stali závislými? Každý z nás je někdy závislý a je jen nás, jak s tím naložíme. Neexistuje dokonalý návod, jak se závislosti zbavit, ale uvedených pár rad se o to aspoň pokusí.

Co je závislost?
Závislost, nebo lépe emocionální závislost, je stav, kdy nejsme samostatní. Kdy jsme přesvědčeni, že ke svému štěstí potřebujeme neustálou pozornost, nebo dokonce přítomnost druhé osoby. Závislý člověk nedokáže být sám o sobě šťastný, ale ke svému štěstí potřebuje někoho dalšího. Stává se šťastným prostřednictvím druhých lidí.

Každá závislost je založená na lži a klamu, a to jak sobě, tak druhým lidem.

Manipulace pomocí taktiky závislosti může být využita jak z pozice závislého, tak z pozice osoby, která na sobě závislost vytváří.


Manipulace z pozice závislého
Osoba, která má nízký pocit suverenity a vytvořila si závislost na druhém člověku, často používá způsob nátlaku ve formě žárlivosti a navozování viny a strachu. Všechny tyto tři oblasti jsou vysoce účinné a funkční. Především proto, že je to útok na naše emoce, a snaha vytvořit v nás špatné svědomí. Je to útok na vnímání zodpovědnosti a snaha přehodit na nás celý problém nedostatečné sebelásky a sebevědomí závislé osoby.

Takto závislý člověk má pocit, že svého štěstí dosáhne jen prostřednictvím svého partnera, nebo osoby, kterou si k sobě připoutal. Vše začíná nespokojeností s vlastním životem, který ho nenaplňuje, a proto potřebuje někoho, jehož vztahem si doplní nedokonalost svého života. Postupně dochází až k patologické závislosti, která oba ve vztahu dusí.

Nelibě nese, když se partner dostane mezi kamarády, nebo jinou společnost, protože může vyjít najevo, co je skutečně normálním chováním, a co je „zotročení“. Dalším neklamným znakem „závislého manipulátora“ je skutečnost, že zanedbává ostatní složky života. Nemá koníčky ani žádné zájmy. Tyto by totiž mohly omezit jeho čas, který potřebuje strávit se svým partnerem a tím mu dát určitou volnost, která by se mu mohla „zalíbit“ a tím „oslabit“ vzájemný vztah.

Žárlivost – pramení ze strachu ze ztráty blízkého člověka; je to odraz nedostatečného vnímání suverenity sebe sama a svých postojů;

Důsledkem je omezování druhého, jeho stálá kontrola. Paradoxně má žárlící člověk snahu zcela kontrolovat a ovládnout svého partnera. To často vede k pocitu jeho nesvobody a vnímání omezování jako způsobu ovládnutí.

Většinou dochází k nenápadnému očerňování lidí kolem, kteří jsou v očích závislého manipulátora pro něj hrozbou a vnímá je jako možné riziko pro svůj vztah. Je snaha o změnu partnera a jeho postojů k lidem okolo a činnostem, které jsou pro partnera blízké. Hlavně jde o to, aby si závislý člověk udržel svou pozici, která mu ve finále vyhovuje, a kterou se naučil využívat ve svůj prospěch. Většinou takto smýšlí lidé, kteří se nechtějí měnit sami, nebo aspoň svůj postoj, ale chtějí si svět přizpůsobit k obrazu svému. 

Navozování viny – závislá osoba se staví do pozice slabšího, který potřebuje ochranu, pomoc a který z pocitu svého vnímání bere jako samozřejmost, že partner se pro ně bude obětovat, pomáhat a přizpůsobovat.

Toto bývá velmi často zneužíváno u osob nemocných, slabých, neschopných samostatného života. Tito potom útočí na sociální cítění partnera a zažité „normy“ vnímání co se má a co se nemá. Tímto není myšleno, že všichni slabší s námi automaticky manipulují, ale bývá časté, že si postupem času na naši pomoc zvyknou a začnou ji zneužívat nad rámec přirozeného vyhovění

Navozování strachu – k této taktice většinou závislá osoba přistupuje, když všechny předešlé pokusy udržet si svou vazbu na partnera zklamaly; je tu snaha o nenápadné výhrůžky a vytvoření představ, na základě nichž má mít partner strach z opuštění, ztráty svého vnímání okolím, ztráty hmotných a i nehmotných výhod.

Patří sem vyhrožování ztrátou kontaktu s dětmi, ztráty majetku, společenských postavení. Velmi často v krajních případech dochází až k agresi jako poslednímu způsobu řešení.


Manipulace z pozice silnějšího (vytváří na sobě závislost)
K vytvoření závislosti využívá manipulátor obratně techniku změny přístupu. V první fázi naprosto cíleně upraví své chování tak, aby vycházel manipulovanému maximálně vstříc a v pro manipulovaného nejnevhodnější dobu (což manipulátor dobře ví) mu následně pomoc odmítne. (spolupracovník pomáhá kolegovi s problémem, který neumí vyřešit; i přes jeho žádost mu to nevysvětlí, ale udělá „za něj“ s tím, že kdykoliv může přijít; po nějaké době, kdy tento model „funguje“ manipulátor v nejnevhodnější dobu pomoc z nějakého důvodu odmítne).

Tato taktika využívá navázání partnera na nějaký zvyk, ulehčení v životě, nebo pomoc, kterou následně manipulátor odmítne, nebo rafinovaněji podmíní požadavkem na protislužbu. V partnerství je tento jev patrný v různých etapách vztahu, kdy se s nabytou jistotou umenšuje pozornost manipulujícího partnera.

Manipulátor často svého partnera v společnosti svých a také společných kamarádů vykresluje v negativním světle. Znevažuje jeho schopnosti poukazováním na nedokonalosti a zamlčování kladných vlastností. Nezřídka manipulátor již tyto kladné stránky partnera ani není schopen vidět. Tím efektivně zajišťuje odcizení partnera od zbytku společnosti a zároveň posiluje své postavení. Většinou je ve finále zmanipulovaný partner rád že má tak obětavého partnera, který ho podrží, když se všichni tak „změnili“.

Další manipulativní technikou je uvádění mylných faktů – nepodložených tvrzení. Těmito manipulátor dokládá a vysvětluje své požadavky. Často jsou to obecně známé stesky: „Když se dva lidé milují, touží a chtějí trávit všechen čas pouze spolu“, nebo „jestli mě máš opravdu ráda, tak na večírek nepůjdeš, a dáš si víno se mnou doma“.

Velmi rozšířenou taktikou je snižování kvalit partnera. „Ty se chceš učit anglicky? Vždyť i česky umíš nic moc“, „To se dřív naučí auto řídit šimpanz než Ty“… Manipulátor navozuje v manipulovaném člověku pocit méněcennosti a stálému opakuje, jak může být rád, že je s ním, že mu pomáhá a dává jistotu rodiny.

Proč se těžko zbavujeme omezení závislosti
- Neřešíme problém vzniku závislosti – nechceme si připustit skutečnost, že jsme součástí závislého vztahu; máme tendenci vše omlouvat danou dobou, nemožností volby apod.; v tomto případě, pokud vztah ukončíme, je vysoký předpoklad, že v dalším se bude vše opakovat
- I závislý vztah je vztah – často převáží při hodnocení našich pocitů ve vztahu náš pohled, že přece jen je lepší nějaký vztah, než žádný; tato iluze je ale nejsilnější nástroj manipulátora
- Bojíme si přiznat, že jsme závislost odhalili pozdě – toto je paradoxně velmi častá skutečnost, která vede k otálení s ukončením závislého vztahu; strach z přijetí okolím, strach z vysvětlování, strach ze msty partnera je silnou brzdou pro řešení

Obrana proti manipulaci závislostí

Rychlá komunikační obrana proti útokům manipulátora technikou závislosti je nejjednodušší pomocí krátkých jasných vět, které dávají najevo, že si z jeho tlaku nic neděláte. Že vám nemůže vzít vaši sebeúctu (To je Tvůj pohled… Myslet si to můžeš… To už jsi říkal stokrát…Já to vidím jinak…). Následně je dobré v krátkosti objasnit svůj pohled, za kterým si stojíte. Neuchylujte se k opakovaným omluvám a obraně. Nic jste neprovedli. Máte právo na svůj pohled, na svoje postoje. Máte právo být sami sebou.

Důležitější pro klid a svébytnost člověka je vnímání sebe sama. Pochopení, že by nám nikdo neměl brát sebeúctu. Čím se nám podaří udržet si silnější sebeúctu, sebedůvěru, sebelásku, tím budeme vyzařovat větší suverenitu a manipulátor od svých záměrů rychleji upustí, protože ztratí svou účinnost.


Každodenní manipulace sliby

Na konci bych rád zmínil okamžik, kdy jsme manipulováni denně. Všichni se stáváme několikrát denně závislými, a to v okamžiku, kdy nám někdo něco slíbí. V případě, že věříme jeho slibu a netvoříme si záložní plány (což někdy ani nejde), stáváme se na něm závislými. Mockrát se mi v životě stalo, že jsem uvěřil/přijal slib a následně se dostal při jeho nedodržení do těžkých situací. Tlučení hlavou do zdi nepomáhalo, stejně jako dobré rady kamarádů, že si za to můžu sám J. Proto se nenechme manipulovat sliby lidí, o kterých pochybujeme a kterým stoprocentně nevěříme. Tímto způsobem totiž velmi rychle přijdeme o svébytnost a následně sebeúctu.


Samostatnou kapitolou závislosti je závislost v oblasti náboženství, sekt, zdravotnictví a reklamy. O těchto oblastech se zmíním v některém následujícím článku.


D.H.

středa 6. června 2012

Kritizujme s nadhledem, když už musíme...

KRITIZUJME S NADHLEDEM
Chcete poznat způsob, jak podat kritiku za kterou vám poděkují? Chcete dokázat ohodnotit, bez špatného svědomí že ublížíte, i blízkého člověka? Zkuste aplikovat následující tipy.
Nemalou část svého profesního života jsem zastával pracovní pozice, jejichž jednou z náplní bylo hodnocení lidí a s tím spojená nutnost čas od času kritizovat. Zpětně vnímám, jak těžké může být pro člověka vznášet kritiku, která má být konstruktivní, motivační, férová bez zbytečných emočních výlevů a přitom přímá a jasná. Umění podat kritiku férově vám zajistí u komunikačního partnera uznání, i když většinou až po nějakém čase.
Kde se vlastně bere nutkání člověka kritizovat? Teď na chvíli odbočme od případů, kdy je kritika vyžadována vývojem situace (hodnocením úkolu). Představme si kolikrát za den náš mozek má tendenci hodnotit a porovnávat vše kolem nás. Stále srovnáváme a nějaký vnitřní hlas nás nutí se jasně vymezovat proti všemu, co kolem sebe vidíme. Byli jsme vychováni v prostředí, které mělo jako hlavní výchovnou metodu srovnávání a hodnocení. Zkusme si během jednoho dne uvědomovat kolikrát, a jak nepodstatné věci kolem nás kritizujeme. Naše podvědomí je zaměstnáváno touto srovnávací hrou a troufám si říct, že to tím pádem má zpětný dopad na naše myšlení.
Představa, že kritika je špatná, a že nám do života nepatří, je ale zásadně mylná. Jde jen o to, jak a co má kritika způsobit. Bez občasných negativních postojů by náš život nebyl úplný a před spoustou problémů bychom tímto způsobem jen zavírali oči. Tím problém nevyřešíme, jen odsuneme, ale podstata zůstane nevyřešena. Proto se na kritiku nedívejme jako na něco zapovězeného, co nás není hodno. A už vůbec nespoléhejme na možnost, že to za nás vyřeší někdo jiný, nebo v horším případě, že se to vyřeší samo.
Já jsem během jednoho dne pozoroval u lidí kolem sebe, kolik nevyžádaných hodnocení a následných kritik museli zvládnout, a věřte, že to bylo neuvěřitelné množství. Ráno po příchodu do kanceláře kolega kritizoval zápach spolucestujícího městské hromadné dopravy. Kolegyně musela „vytrpět“ dlouhou frontu u pokladen místního supermarketu. Obchodní partner se cestou na schůzku zdržel v dopravní zácpě. Po příchodu z práce manželka spílala průtrži mračen, která ji zmáčela. Všechna uvedená hodnocení a z nich vycházející záplava kritiky jsou s odstupem času více či méně únavná. Co je spouštěcím okamžikem vzniku kritiky a tím i negativního vnímání daného stavu?  Jsme to jen my. Všechny uvedené situace jsme nemohli předvídat, ani s předstihem ovlivnit. V okamžiku, kdy jsme se v nich ocitli, nebylo v našich silách je okamžitě změnit. Vše je jen na nás a naší touze hodnotit, kritizovat, porovnávat. Zkusme přijmout bez zbytečného vymezování skutečnost, kterou stejně nezměníme.
Chtěl bych mít dost síly, abych změnil to, co změnit mohu; dost pokory, abych se smířil s tím, co změnit nemohu; a dost moudrosti abych to od sebe rozpoznal.
Ale zpátky ke kritice opodstatněné. V devadesátých letech minulého století byl Johnem Gottmanem v USA realizován průzkum, který měl odhalit, jaký dopad má kritika na mezilidské vztahy. Výzkum odhalil ideální poměr mezi počtem pochval a kritik, který zajišťuje komfort obou komunikačních partnerů, a kdy nedochází k utlačování, nebo naopak k „pochlebování“. Tento poměr je 5:1 (pochvala : kritika). Dlouhodobě je potřeba pětkrát pochválit, aby jedna kritika neudělala „škodu“. Pokud je pochvaly méně, vztahy trpí, důvěra se snižuje, objevuje se bránění, žárlení, podezřívavost a je pouze otázkou času, kdy se jeden z manželů přestěhuje do jiného pokoje, nebo dokonce vymění partnera.
Než začneme kritizovat
Než začneme kritiku, měli bychom si položit následující otázky:
- Je nutné vznést kritiku, stojí problém za to?
- Mám všechny informace, abych mohl hodnotit?
- Nejsem v této věci zaujatý? (není kritikou maskován jiný záměr)
- Nemám na chybě část své viny a kritikou přecházím do protiútoku, aby má viny zůstala skryta?
Jak udělat kritiku příjemnější
V první řadě musíme mít na zřeteli, co kritikou sledujeme. Konečným výsledkem by mělo být pochopení kritizovaného, v čem je problém, způsob jeho vyřešení a návrh opatření, aby k problému dále nedocházelo. Je vhodné se vžít do role kritizovaného a představit si jeho reakci. To nám pomůže v přípravě vhodných argumentů a odpovědí na jeho námitky.
Aby nebyla kritika vnímána jako útok, ale spíše jako připomenutí, nebo i odhalení nevnímaných problémů, je dobré k ní přistupovat s rozmyslem a pokusit při ní zohlednit tyto prvky:
- Volba místa – je obecně známo, že kritizovat bychom měli mezi čtyřma očima, oproti pochvale, která by měla být udělena ve skupině; není vhodné, aby při kritice seděl šéf ve svém koženém křesle na vyvýšeném stupínku za svým dubovým stolem a podřízený postával na chladné podlaze a ještě čekal, než nadřízený dokončí telefonní hovor (ideální je stav, kdy oba sedí/stojí a jejich role jsou v okamžiku kritiky vyrovnané – nekritizujeme člověka, ale chybu, které se dopustil)
- Zaměřme se na problém – nekritizujme člověka („Vy jste úplný diletant. Udělal jste ten výrobek kratší.“); daný problém neznamená, že člověk je diletant, pouze že daný úkol nezvládl dokonale (navíc se může ukázat, že problém je systémový v předávání informací ve výrobě); při kritice se stále držme tématu a jádra hodnocení; neodbíhejme a nevrstveme na člověka všechny jeho předešlé chyby
- Zdůrazněme, čeho si na kritizovaném vážíme – je dobré, aby než zabředneme do hodnocení, jsme dali najevo, že si komunikačního partnera vážíme pro jeho vlastnosti (preciznost, detailnost). Tímto způsobem v člověku nevytvoříme pocit, že je neschopný, že jste si na něj „zasedli“, že ať udělá cokoliv, nikdy to nebude dost. Je také možné, že kritika se týká jen části úkolu, jehož další segmenty byly provedeny výborně.  V tomto případě je vhodné vyzvednout zásluhy kritizovaného na těchto částech.
- Kritika znamená, co je potřeba zlepšit – samotnou kritiku podáváme jasně, objektivně, bez velkých emocí a pokud možno krátce. Všechny nedostatky by měly být jasně definovány, měli bychom si ověřit, že dotyčný vše pochopil. Zásadně se vyvarujme ironie, narážek a přehánění.
- Nenechme se unést emocemi – Je především na nás, abychom dokázali tyto nelehké situace zvládnout a nedovolit, aby jednání přesáhlo meze slušnosti. Nedovolme, aby reakce kritizovaného nás dokázali vyvézt z klidu a nadhledu. Nikdy nepoužívejte věty typu „…já jsem šéf a já mám pravdu…“. Buďte trpěliví.
- Dejme prostor na vyjádření, dejme šanci dohodě – Nechme komunikačního partnera se k celé věci vyjádřit a dejme mu prostor na obhájení svých pohledů. Na konci byste se měli rozejít v dobrém, s dohodou na nápravě a zajištění, aby se tato situace neopakovala. Je vhodné celý problém shrnout a končit optimisticky.
PŘÍKLAD:
Kritizuje nadřízený člena svého týmu, který mu neodevzdal kalkulaci pro jeho jednání s klientem:
    „Jiří, rád bych s vámi probral ten problém s kalkulací.“ (primárně se nemluví o kritice)
    „Vím, že jste na té zakázce odvedli kus dobré práce a vnímám i vaše nasazení při řešení problémů.“ (uznání kvalit a zásluh na projektu)
   „Pravda ale je, že díky neodevzdání nabídky nám byl teď další termín nabídnut až za měsíc.“ (informace o důsledku pochybení na celou společnost)
   „Byli jsme dohodnuti, že nabídku mi předáš do pondělního večera a i přes urgence jsem od tebe nedostal ani vyjádření o jejím stavu“ (jasné pojmenování chyby)
   „Co s tím budeme dělat?“ (prostor pro podřízeného, aby uvedl své argumenty a navrhl řešení)
   „Chápu, že jste dostal další úkol, ale o tom jste mě neinformoval a já logicky počítal s dohodnutým termínem. Příště při jakékoliv komplikaci mě ihned informujte, ať můžeme těmto stavům pro příště předejít.“ (návrh opatření aby se v budoucnu tento stav neopakoval)
   „Tu nabídku dokončete ještě dnes a pošlete mi ji do X hodin.“ (dohoda na vyřešení sporného problému)
   „Věřím, že příště už se to nebude opakovat, a další nabídky mi budou na stole přistávat jak na běžícím páse.“ (zlehčit atmosféru závěru rozhovoru)

Věřím, že uvedené typy vám pomohou získat sebejistotu i při tak náročné záležitosti, jako je konstruktivní kritika. A hlavně - cvik dělá mistra J.
D.H.

úterý 5. června 2012

DOMNĚNKY


DOMNĚNKY

Máloco dokážeme tak dokonale, jako vytvářet si domněnky. Je to dobře? Dá se jich využít pro náš prospěch? O tomto tématu toho už bylo napsáno spousta, ale myslím, že některé úhly pohledu nám zůstaly skryty.

Co je vlastně domněnka? Domněnka (mínění, dohad) je tvrzení, které nebylo dokázáno, ale zdá se být správné, a dosud nebylo vyvráceno. V obecné mluvě je domněnkou jakýkoli názor nebo mínění. Předpokládá se, že dříve nebo později bude nalezen důkaz, který domněnku potvrdí, nebo vyvrátí.


Domněnka nejčastěji vzniká na základě FAKTŮ (vrátíme se z práce domů a náš partner je naštvaný na celý svět; to v nás hned vyvolá pocit, že jsme něco provedli – Čím dřív jasnými otázkami zjistíme co je příčinou, tím dřív budeme v klidu), INFORMACÍ (na záznamníku máme krátký vzkaz, kde kamarád sděluje, že asi nepřijde na dohodnutou oslavu; jsme naštvaní a hned počítáme, že nepřijde a proč – Nejlepší je informace ověřit, a přijmout rozhodnutí), OSOBNÍCH ZKUŠENOSTÍ (kolega chce půjčit auto, aby mohl přestěhovat nábytek; hned se nám v hlavě začnou rojit myšlenky, že nám ho zničí, poškodí, protože to se přece stává – nastavme si pravidla; zjistěme, co chce stěhovat; navrhněme řešení, které nás zbaví pochyb a nejistot), ZAŽITÝCH/PŘIJATÝCH NOREM A PRAVIDEL (je půlnoc a naše dcera ještě není doma; rozehrává se nám v hlavě drama, thriller, ne-li horor – když pomineme možnost využití mobilních telefonů, nezbývá nám, než pro tento okamžik nejistotu přijmout, bez vrstvení dalších katastrofických scénářů; Ty nám jistotu nedají, jen nás ještě hlouběji ponoří do strachu).

Často si domýšlíme i to (a jsme na tom dokonce závislí), co si o nás druzí myslí. J

Prvopočátek vzniku domněnky je úplně pozitivní. Každý z nás má v sobě hluboko zakořeněnou potřebu poznání a pochopení. Proto si vytváříme domněnky, abychom svou potřebu vědění naplnili. Zásadní omyl ale je, jak toto poznání získáváme a jak je pravdivé. Ve svém životě jsme si zvykli neustále něco předpokládat, místo toho, abychom se ptali, když něco nevíme.   

Co nás vede k vytváření takovýchto dohadů?

- Strach se zeptat – často se podvědomě bojíme odpovědi

- Myslíme, že víme vše – máme pocit, že ve svých odhadech jsme neomylní; přece se na tak zjevnou a jasnou věc nemusíme ptát

- Snaha získat výhodu – často při sedáncích s přáteli se pouštíme do hodnocení, abychom vypadali lépe; snažíme se zapadnout a získat vyšší společenské postavení


Obecný pohled na vytváření domněnek je záporný.

Základní a největší naše domněnka je, že každý vidí život stejně jako my. Předpokládáme, že ostatní stejně myslí, stejně vnímají vše kolem a mají stejný žebříček hodnot. Tato nejčastější domněnka nám život komplikuje jako máloco jiného. Jako na světě neexistují dva identičtí lidé, stejně tak na světě neexistuje možnost dvou stejně vnímajících a smýšlejících osob. Toto poznání je základem k pochopení rozdílných vnímání.

Domnívající se člověk nevidí, nevnímá a především nechápe svět takový, jaký skutečně je - chápe ho přes síť svých domněnek. Tvoří si vlastní „pravdivý“ svět, a na základě toho potom jedná. Na jedné domněnce se potom vrství celý řetězec dalších dohadů a konstrukcí. Toto ale není realita, je to pokřivený, neúplný pohled na vše kolem. V konečném důsledku jsme zajatci svých vlastních manipulací.

Domněnka má obrovskou sílu. Když jí totiž sami uvěříme, přijmeme za svou, velmi těžko se jí vzdáváme. Náš mozek těžko přijímá skutečnost, že domněnka byla špatná a neodpovídá realitě. Zkouší realitu stále transformovat do původního domnělého vnímání.

Jsou ale všechny domněnky špatně? Opravdu máme všechny zaplašit?

Rád bych se tady zmínil o typu domněnek, které jsou (a teď ať nejsem ukamenován) pozitivní. Dlouho jsem zkoušel pochopit jednu ze Čtyř dohod M. Ruize - Nevytvářejme si domněnky. Je v ní obsažena velká pravda, kterou ale zkusím doplnit. Spousta nových objevů, vynálezů a technologií byla původně domněnkou. Byla nejdřív odhadem, fikcí lidí s velkou fantazií a schopností představivosti. Telefon, žárovka, lodní šroub a spousta dalších převratných vynálezů, které lidstvo posunuly dopředu, byly pouhou domněnkou. I v dnešní době jsou obory lidské činnosti, které by se bez domněnek neobešly, nebo jejichž jedinou náplní je vytváření domněnek. Takovéto tvůrčí domněnky nejen že nejsou špatné, ale jsou pro další vývoj nezbytné.

Domněnky, kterých se nezbavíme

Víte, jak reaguje náš mozek v okamžiku, kde se setkáme s člověkem, kterého jsme nikdy v životě neviděli? Během prvních několika vteřin si utvoříme hodnocení takového člověka. Hodnotíme první dojem, který na nás udělal. K tomuto odhadu je dobré přistupovat s rezervou. První dojem je důležitý pro náš další přístup k člověku a prohlubování jeho poznání. Tento typ domněnky je nezbytný do doby, než bude potvrzen bližšími informacemi, které ho nahradí a domněnka zmizí. Tento typ domněnky je v nás tak hluboce zakořeněn, že ji nijak netransformujeme a jen nás jak s ní naložíme a jakou váhu jí přisoudíme.

Myslím, že způsoby obrany před vznikem negativních domněnek a tvorbou odhadů jsou obecně pouze dva:

- Braňme se tvorbě domněnek – snažme se zbytečně nehodnotit vše kolem nás; když musíme hodnotit, tak jen na základě faktů a skutečnosti

- Ptejme se – nezůstávejme v nejistotě, která nás podněcuje k vytváření konstrukcí a katastrofických scénářů

Jako bumerang se nám v životě bude vždy vracet tvorba domněnek o lidech kolem nás. Právě na základě těchto hodnocení máme strach být ve společnosti jiných sami sebou. Protože na základě vlastních vzorců chování předpokládáme, že nás bude obdobně každý soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, tak jako to děláme my sami. Proto se sami často odsoudíme ještě dříve, než mají příležitost zavrhnout nás jiní. Tímto způsobem si stavíme mezi nás a všechny okolo hradby strachu z nepochopení. Tak funguje lidská mysl.

Ne všechny domněnky jsou špatné. Pokud je domněnka spojená s tvůrčí činností, nezatracujme ji. Bez obav ji tvořme. Současně ale co nejrychleji hledejme její potvrzení. Měl by to být přechodný stav. Jeden stupínek na schodišti k pochopení.

D.H.

neděle 3. června 2012

JAK NA POCHVALU?

JAK NA POCHVALU?

Nejupřímnější a nejefektnější způsob vyzdvižení kvalit člověka a jeho práce je prostá a zdánlivě obyčejná pochvala. Tato kouzelná formulka dokáže pohnout Zemí. Nevěříte?

S pochvalou se setkáváme ve svém životě už od útlého dětství. Má za úkol kladně ohodnotit co jsme udělali, nebo uznat zásluhy v nějaké naší činnosti. V poslední době se setkávám s postojem lidí, který nepochopitelně staví pochvalu na nějaké skoro nedosažitelné místo v žebříčku odměn. Přitom k pochvale máme důvod skoro v každý okamžik svého dne. Pochválit můžeme prodavačku v obchodě, že nás s úsměvem a rychle obsloužila; kolegyni, že nám včas předala podklady pro další práci; zákazníka, že se při jednání pokusil na problém podívat z našeho úhlu pohledu; kamaráda, že přišel přesně na schůzku; manželku, že uvařila výbornou večeři; děti, že nakreslily pěkný obrázek…. A spousty, spousty dalších možností…
Pochvala může mít několik podob:

- Verbální (slovní) – „Ten oběd se ti moc povedl.“ „Dnes Ti to moc sluší.“ „Ten tvůj návrh je převratný.“

- Neverbální (gesta) – úsměv, objetí, potlesk, poplácání po zádech, zvednutý palec

- Peněžitá, nebo hmotná odměna – prémie, medaile, čestné uznání, akademický titul

Jak vlastně pochvala funguje? Zkusme se vrátit do dětství a vzpomeňme si na nějaký okamžik, kdy jsme byli svými rodiči pochváleni. Vybavuje se nám ta čistá radost, až euforie z uznání našich „autorit“. Vnímáme, jak ten pocit pro nás byl nejvíc, co jsme mohli v tu chvíli dostat? Podobně si můžeme vybavit opravdu upřímnou pochvalu našeho nadřízeného, kdy vyzdvihl naši práci? Co to s člověkem dělá?

V prvním okamžiku je to odměna, která potvrzuje naše schopnosti, a která především nás přesvědčuje o našich kvalitách a zvyšuje naši sebedůvěru. O takovéto okamžiky se později často opírá naše sebevědomí. Druhým aspektem pochvaly je motivace k zvyšování našich úspěchů, a to především zase v našem vnímání sebe sama. Poslední dopad pochvaly, který jsem vypozoroval, je určitý závazek, který nám nedovoluje polevit a který následně slouží jako kontrola úrovně našich výsledků (na pochvalu se dobře zvyká).

Motivace pochvalou je jeden z nejsilnějších impulzů k udržení a dalšímu zlepšování výkonu, a to ať už v zaměstnání, v partnerství, nebo při výchově dětí. Tento aspekt se často přehlíží a ve vzájemné komunikaci výrazně převažuje prvek kritiky. Součástí takové pochvaly může být i malý dárek, případně jiná maličkost, která slovní vyjádření vhodně doplní.

Jak „uvařit“ pochvalu:

- Chvalme upřímně a od srdce; nikdy nechvalme účelově a jen „na oko“

- Nenadsazujme zásluhy chváleného; chvalme bez přehánění; mohlo by dojít k zesměšnění chváleného, mohl by se stát terčem posměchu (a následně i vy)

- Požijme pro pochvalu správná a jasná slova; nebalme pochvalu do tisíce pochvalných zpěvů; nepoužívejme strojený tón; buďme upřímní

- Neudělejme z chválení pevnou tradici; pochvala by měla překvapit a potěšit

- Nezapomeňme pochvalou motivovat

- Pochvala by měla následovat bezprostředně po výkonu, který hodnotíme

- Snažme se najít důvod k pochvale postupně u všech ve skupině; nevytvářejme nevhodným vyzdvihováním primány, nebo outsidery

- Buďme vnímaví, někteří lidé mají problém pochvalu přijmout; nestresujme nesmělého člověka dlouhými okázalými projevy díků; chvalme taktně

Někteří z nás nemají přirozené vlohy chválit, protože se sami s pochvalou ve svém životě setkávali zřídka. S touto skutečností jde většinou ruku v ruce i neschopnost pochvalu přijmout (ale o tom později). Každopádně je nezbytné, se tomuto umění naučit, protože lidé ji k životu a udržení si životní pohody občas potřebují. Například u dítěte, které vám přinese obrázek, ve kterém tak tak poznáte, která strana je horní a která dolní, byste neměli použít kritiku, ale naopak motivující pochvalu. Může totiž u dítěte velmi snadno dojít k vytvoření si programu, který mu po zbytek života bude říkat, že malovat neumí, a nikdy nebude. Těchto získaných „pravd“ se člověk velmi těžko následně zbavuje.

Proč nedokážeme chválit

- v našem předchozím životě jsme nebyli často chváleni

- zažili jsme na vlastní kůži ve spojitosti s pochvalou nějaký negativní pocit, a tím pádem i celá pochvala pro nás není pozitivní

- byli jsme utvářeni prostředím, kde dělat věci správně a dokonale je automatické, a za to přece není potřeba chválit; znevažování pochvaly a stavění ji mimo dosah

- máme zažitý model, že pochvala je oprávněná pouze v případě vysoce mimořádného výkonu; nesmí se s ní plýtvat

Lepší je výčitka od chytřejšího, než pochvala od hloupějšího.     (Marcus Aurelius)

Strach z pochvaly

Často se stává že, neumíme pochvalu přijmout, neumíme se k ní postavit a nevíme jaký k ní zaujmout postoj. Přitom, pokud je to pochvala upřímná a zasloužená, je to jedna z nejjednodušších a nejpříjemnějších věcí na světě. V okamžiku, kdy negativní pocity (emoce) nám brání ve vychutnání si okamžiku uznání, toto hodnocení pro nás nemá žádný význam. Pochvalu si tak nepřipustíme. Současně s ní si do života nevpustíme ani její dopady – vnímání zasloužené odměny, zvýšení sebevědomí, motivaci.

Mezi důvody, proč nám může být pochvala nepříjemná, patří:

- stud z přijímání veřejného hodnocení

- vnímání pochvaly jako trapné

- předpoklad, že po pochvale přijde pád

- strach, že po pochvale bude následovat vyšší požadavek na výkon

- strach ze závisti, případně narážek ostatních v kolektivu

- předpoklad že za pochvalu si „nic nekoupím“

Odmítnutím chvály je přání být chválen dvakrát.           (Francois Duc de la Rochefoucauld)

Jak přijmout pochvalu

- upřímnou pochvalu si pusťme k sobě; posilme si sebevědomí; nechme se motivovat k dalším úspěchům

- neodmítejme ji, neznevažujme její hodnotu a význam (to nestojí za řeč; to by dokázal každý; to se ti jen zdá)

- když máme pochyby o pochvale, řekněme to hned (neznevažujme pochvalu s odstupem času; když máme pocit, že není upřímná, poukažte na fakt, že za pochvalou vidíte skrytý cíl hodnotitele; když si myslíte, že by měl být v souvislosti s vaším hodnocením pochválen ještě někdo, navrhněte to)

- chovejme se přirozeně (dívejme se druhému do očí; nebojte se popsat své pocity; udržme soulad slov s neverbálním projevem)

- za pochvalu poděkujte, ale nepřehánějte to

Doufám, že ve vašem životě bude pochval přibývat a věřím, že si je dokážete lépe užít.

D.H.


čtvrtek 31. května 2012

ZVLÁDÁME KRITIKU S KLIDEM


ZVLÁDÁME KRITIKU S KLIDEM

Setkáváme se s tímto stavem všichni. Někdo druhý nás otevřeně zkritizuje a naše já se z tohoto „útoku“ zotavuje několik dní. Jsme rozčarováni nepochopením a naše sebevědomí je hluboko pod bodem mrazu. Proč ale jsme kritikou tak zranitelní a jak je možné se s ní vyrovnat? Zkusme dnes poodhalit závoj schopnosti klidného zvládnutí kritiky.

Určitě jste taky zažili ten nepříjemný a znevažující pocity kritiky, která se vám snesla na hlavu. Mnězůstal nejpevněji v paměti otisk situace, kdy můj kolega se vrátil z krátkého jednání s majitelem společnosti. Sesunul se do křesla a začal popisovat řetězec nekončících výtek a kritiky, kterou byl zasypán, protože nedokázal dokončit včas jednu jedinou nabídku. Musím předeslat, že je to člověk pečlivý a stalo se to poprvé, co si vybavuji. Nicméně stalo se. Do takové pozice se dostaneme občas všichni. Majitel měl právo dotyčného pokárat, stejně jako on měl přijmout zodpovědnost za nedodržení termínu. V tomto okamžiku jsem si plně uvědomil obrovskou sílu, jakou na člověka může mít způsob podání kritiky, i ona sama. Jakým způsobem může ovlivnit vnímání a postoje kritizovaného vůči kritikovi.

K čemu při kritizování dochází? Jaké při něm vznikají pocity?
-Cítíme se ohrožení pošramocením svého obrazu a pověsti
-Vnímáme nebezpečí ztráty pro nás důležitých hodnot
- Samotný prožitek může být vnímán skoro jako fyzické napadení

Samotnou kritiku z pozice kritizovaného můžeme členit pouze dva druhy, a to na oprávněnou a neoprávněnou. Nechme teď bokem hlubší filozofický pohled na nutkání lidí stále něco kolem sebe porovnávat, hodnotit a z toho vyplývající potřeby kritizovat. Zkusme si osvojit techniky zvládání kritiky a zachování si klidu.

Oprávněná kritika

Už ze samotného názvu je zřejmé,že se jedná o naši reakci na kritiku, která je v právu. Asertivnějednající člověk kritika odzbrojuje tím, že s oprávněnou kritikou souhlasí, věc nerozpitvává a orientuje se na to, jak věc napravit. Chybovat je totiž lidské a chyba není nic víc a nic míň než chyba.

V tomto případě je dobré si osvojit těchto několik jednoduchých postojů:

-Krátce a jasně souhlasme s kritikou (nevykrucujme se a nehledejme zbytečné výmluvy; postavme se k té skutečnosti čelem)

-Stručně se jednou omluvme (vyjádřeme se, že vás ta situace upřímně mrzí; neopakujme omluvy do bezvědomí – stačí jedna upřímná omluva)

-Navrhněme brzkou nápravu (zkusme navrhnout co nejrychlejší vyřešení problému)

-Nehruťme se (nikdo není dokonalý, proto očekávejme, stejně tak ale i tolerujme trochu nedokonalosti každému)

-Snažme se pochopit „tvrdé“ výroky kritizujícího (dejme najevo, že rozumíme jeho rozladění a snažme se navrhnout maximální součinnost při nápravě)

-Nereagujme na lehké invektivy (buďme shovívaví vůči silnějším výrokům a použití lehké ironie, kterou kritik může doprovodit své postoje)

-Důsledně se držme řešení problému (nepouštějme se do odbíhání od jádra problému; nesnažme se zamotat do výmluv a dalekosáhlých vysvětlování; řešme problém)

PŘÍKLAD:
„Vaše kritika mě překvapila“ (vyjádření pocitu) … „Moc tomu nerozumím, můžete mi blíže vysvětlit, kde je problém?“ (upřesnění co a proč je kritizováno) … „Jestli dobře rozumím, vadí vám několik věcí…“ (shrnutí toho, co je nám vytýkáno) … „Máte pravdu, opravdu jsem dnes nestihl termín, opravdu mě to mrzí“ (vše co je předmětem oprávněné kritiky přijměte a vyjádřete své pocity) … „Musím taky ale říct, že k tomu přispěl problém s firemním software, který mi neumožnil část dne pracovat“ (uveďte na pravou míru všechny skutečnosti, které měly vliv na nedodržení termínu) … „Příště vás budu informovat, že termín není možné stihnout s předstihem“ (navrhněte kroky, aby se to už neopakovalo)… „Dnes zůstanu v práce do doby, než nabídku dokončím“ (návrh co nejrychlejší nápravy).

Základní chyby při přijímání kritiky

-Samotný postoj ke kritice (kritika býváčasto vnímána jako odsouzení; ta však často poukazuje na chybu, kterou jsme sami vůbec nemuseli zaznamenat, nebo nám nepřišla podstatná; někdy bývá dokonce projevem zájmu o nás)

-Přecitlivělost (často za kritiku považujeme i jen obyčejnou poznámku s návrhem pro změnu)

-Vidíme kritiku všude kolem nás (v případěnedostatku sebevědomí si často vsugerujeme, že nejsme dobří a logicky budeme podrobeni kritice; tu potom hledáme stále, ve všem a často za ni považujeme nevinné poznámky)

-Agresivní reakce (zvýšený hlas; přechod do protiútoku; uražení se; odchod z rozhovoru a prásknutí dveřmi; vyhrožování)

-Ironická reakce (zlehčování; posměch vůči kritizujícímu)

- Pasivní reakce (ticho; nereagování; tzv. jakákoliv reakce je marná; říkej si co chceš, mě je to jedno; počkám až se „vykecáš“)

Pokud v našem okolí máme blízkého člověka, který nás umí kritikou nasměrovat tak, že se necítíme špatně a pomůže nám to, skutečně si ho važme.


Neoprávněná kritika

Od oprávněné kritiky se liší tím,že předmět této kritiky, nebo jeho část není reálně ve stavu nutném pro vytknutí. Je to komplikovaná definice, ale vyjadřuje skutečnost, že takovou kritiku nemusíme přijmout, nebo zcela přijmout.
Tento komunikační způsob velmičasto volí osoby, které vás chtějí ponížit, vzbudit ve vás strach, zavázat si vás, nebo si dokázat svou sílu a pohladit své ego. Velmi často bývají tito kritici zdatnými manipulátory a nezřídka je spouštěcím mechanizmem i závist, kterou pociťují vůči kritizovanému.
Jedním z dalších důvodů,proč někdy bývá kritika neoprávněná je fakt, že lidé často zaměňují osobní názory za fakta. Kritika by měla vždy být založena na hodnocení faktů a ne na osobních subjektivních názorech.

Jaké jsou nejčastější příčiny neoprávněné kritiky a jak na ně reagovat?

-Hlubší nezájem – Kritizující se nechce věcí hlouběji zabývat; hodnotí dle prvních neúplných faktů, dojmů (často nesprávně) – reakce: Zůstaňte věcní, vysvětlete váš rozdílný pohled na věc a přimějte ho zaujmout k těmto informacím stanovisko

-Neznalost – Hodnotitel řešené problematice, ke které se kriticky vyjadřuje (téměř) nerozumím – reakce: I v tomto případě zůstaňte věcní a pokuste se co neklidněji a nejtaktněji doplnit znalosti pro změnu pozice hodnotitele; případně si pozvěte partnera, který je v očích hodnotitele vnímán jako autorita, aby podpořil vaše stanovisko

-Skrytý záměr (motiv) – Hodnotitel neoprávněnou kritikou sleduje skrytý cíl; může nás chtít zbavit vlivu, pozice, výhod, nebo jen sám chce získat větší prestiž – reakce: V tomto případě logika argumentůsouvisejících s problémem nemá význam; tady je potřeba trvat na svém pohledu, že není co kritizovat, případně se pokuste odhalit jeho skutečný záměr

- Jiný pohled na věc – ne vždy může za nespravedlivou kritikou být osobní averze; často k ní může docházet na základě rozdílných interpretací skutečných faktů – reakce: V tomto případě poukažte kritizujícímu na váš pohled na věc; stručně ho charakterizujte a vysvětlete rozdíly ve vašich vnímáních

Čím se vyznačuje neoprávněná kritika manipulující osoby?

-Vzbuzuje v nás pocit strachu a viny

-Používá slova „Měl bys“ a „Musíš“

-Vyzvedává svůj význam slovy „Beze mě by to nešlo, na mě to tady stojí…“

-Odchází uprostřed debaty po zkritizování bez možnosti reakce kritizovaného

-Tlačí nás do kouta větami typu „Až se nad sebou zamyslíš, přijď“

-Zesměšňuje nás ve společnosti jiných lidí

- Křičí a vzteká se

Jak postupovat při reakci na neoprávněnou kritiku:

-Oddělte co je fakt, a co subjektivní, často morální hodnocení dané skutečnosti (ptejme se do okamžiku, kdy víme jasně, co a dle jakých kritérií bylo hodnoceno)

-Souhlaste s každou pravdou, pravděpodobností i jen tím, co je reálně možné

-Na hodnocení a náznaky naší zkaženosti nereagujte

-Důsledně a objektivně popište vaše jednání v konfliktu a jen s tím vyjádřete svůj souhlas (uveďte na pravou míru subjektivní vnímání kritizujícího)

-Nebraňme se útokem (agrese), ani únikem (pasivita)

-Dopřesňujícími otázkami zjistěte, co je na našem jednání kritizujícím vnímáno negativně (často zjistíme, co kritizující vlastně chce; jaký je jeho motiv)

-Zůstaňte v klidu, ať kritik říká sebehrubší nehoráznosti

- Kritik bude tímto způsobem umlčen (nedostane prostor pro eskalaci konfliktu)

Souběžně s těmito typy platí i pravidla pro reakci na Oprávněnou kritiku.


Základem reakce na kritiku je zůstat suverénní. To že se stal problém, neznamená, že musíme nastartovat své sebemrskačství a poníženě se plazit před kritizující osobou s proudem omluvných slov. Musíme se postavit k zodpovědnosti za své skutky a konstruktivně se snažit vzniklou situaci vyřešit. Uvědomme si, že správná kritika se nedotýká nás, ale jen pár našichčinů. Správná kritika je ten výborný pomocník.

D.H.